TÉMA TÝDNE

Druhá tvář

8. července 2011 v 20:51 | slečna L.
Ráno vstanu, odlíčím si zbytky svého make-upu, protože předchozí večer jsem sebou vyčerpaně plácla do postele. Začnu nanášet krém, podkladovou bázi, make-up, korektor, pudr, tvářenku a další nesmysly. Začínám pomalu utvářet svou druhou tvář, někoho krásnějšího. Společnost si to tak přeci vyžaduje. Nemůžu si dovolit vyjít nenamalovaná byť i jen před dům.. Všechno zlé je ale pro něco dobré. Jsem pak alespoň ještě šťastnější, když od svého milovaného slyším: "Stejně jsi krásnější nenamalovaná."

Večer na naší místní diskotéce po pár drincích a s postupem času začínám okupovat parket, kroutím se a vykládám všem vše beze studu.. Další okamžik, kdy ukazuji svou "druhou tvář". Tu bez zábran, tu, která se ničeho nebojí a nemá ani kousek studu.

Stírám svoje slzy, doopravím porozmazané oči a nasazuju úsměv. Na otázky:"Co se děje?", "Nestalo se Ti nic?" odpovídám kostrbatým úsměvem a rozklepaným a uvzlykaným "Ne, jsem v pohodě."

Mám mnoho tváří, během dne, během svého života otevírám skříň a z ramínka vždy sundám ten, co se mi zrovna hodí k oblečení. Je to jako vybírat správnou sponku do vlasů nebo kabelku. Jen před málo lidmi si mohu být jistá svou pravou tváří, nic neskrývám, prozradím jim absolutně vše a nikdy nezatloukám nebo nelžu. Zkrátka nechávám dvířka od své skříně s tvářemi zavřenou..

Vzhůru ke hvězdám..

16. června 2011 v 20:33 | slečna L.
"Uvědomit si prostor!
Nadbytek všeho, že nikde není hranic,
Vynořit se a být z oblohy, ze slunce, měsíce, letících mračen,
být jedno s nimi."


Vesmír mě vždy fascinoval. Ač vlastním dost kreativní mysl, těžko si právě vesmír představuji. Nikde nekončíčí. Nedokážu pochopit, že něco nemá svůj konec. Vše ho má. Život, cesta, televizní pořad. Jenže jak by vypadal konec vesmíru. A co by bylo za koncem? Není přeci konec a nic. Nic je pro mě stejně tak špatně představitelné jako konec či "nekonec" vesmíru.

Drobky bábovky v kávě, mravenčci pod mou teniskou, smítko prachu ve vzduchu.
Tak nějak si při pomyšlení na vemsír a jeho velikost připadám. Jenom miniaturní článeček, který vlastně ani není potřeba. Jsme jím všichni, ale přesto se snažíme dosáhnout až ke hvězdám. I já stoupám na na špičky, které propínám a natahuji konečky prstů. Jsem ambiciózní článeček, který se chce stát tím nepostradatelným pro víc než jen své okolí. Snad, možná, někdy..

Dva loky a hned jsme v jiné době. Nebo spíše v jiné dimenzi?

10. června 2011 v 10:06 | slečna L.
"Jen poď holka. Poď ke mně, jenom zažeň žízeň. Tady máš ten kouzelnej lék. Lék na všechno. Umí i vrátit čas."

Tak nějak to mohlo být. Pár loků a chudák holka leží na přístrojích, se selhanýma ledvinama, otravou krve a totálním vypnutím organismu, v komatu v nemocnici. Jenom chtěla vrátit čas. Kvůli jedné hádce s kamarádem. Kdoví, jestli to byl kamarád. Teď by čas vrátila mnohem radši a rozhodně nevěřila tomu pitomečkovi v tyrkysové mikině s čepicí nasazenou do čela. Vždycky naletí. Vždycky. Jen nečekala, že to bud takové. Horší.

Proč vracela čas, proč pila ten podivně chutnající nápoj?

Uvědomme si, zda nám vrácení času pomůže. Zda neuděláme přinejmenším stejnou nebo větší chybu znovu? Zda není to pravé ořechové zahrávat si s osudem. Věřím v předurčení, v to, že vše co se stalo, se stát mělo. A že všechno zlé je pro něco dobré. Ne, stroj času bych nechtěla. Po mnoha zkušenostech..

* článek čerpá ze zkušeností nejen mých, ale každopádně je podložen na opravdové událost*

Kluk nebo holka, no není to snad jedno?!(JÁ JAKO OSOBA OPAČNÉHO POHLAVÍ)

6. června 2011 v 17:39 | slečna L.
Snažím se brát lidi bez rozlišování pohlaví. Ať je to kluk nebo holka, musí mi být hlavně sympatický/á. Myslím, že lidé by se neměli škatulkovat podle vzhledu, takže ani podle pohlaví či homo/heterosexuality. Nechovám jakýkoliv odpor k homosexuálům nebo bisexuálům (ti by tedy byli na delší povídání, myslím, že každý má radši jedno pohlaví, alespoň trošičku).

Jako malá jsem se bála gayů i lesbiček. Nyní mám kamaráda gaye a je to ten nejlepší přítel na světě! První zdání klame. Díky bohu už to vím.

Jestli bych chtěla být mužem? Znáte ty dívčí rozhovory typu:"Kluci to mají tááák jednoduché." Argumenty typu: žádná menstruace, žádné panenství, žádný porod.. Všechno to jsou jen fyzické otázky. Myslím, že ta psychická stránka na pohlaví vůbec nezáleží. Kluk se může rozplakat u Titanicu a holka je drsňačka, co se nikdy nesesype. Chtěla bych být mužem alespoň na jeden den a zkusit si vše, co je s tím spojeno (hlavně čůrání ve stoje a erekci!).

Vždycky jsem ale měla ráda sama sebe a vážila si toho, že jsem holka. Navlékala jsem se do sukýnek, malovala si pusu máminou růžovou rtěnkou a nosila její podpatky. Házela vlasy a hrála si na modelku.. Jako kluk bych asi musela být drsňákem a zapadnout do party, chodit hrát odpoledne fotbal nebo pařit nejnovější hry. To by pro mě nebylo.

Nechte svůj život, aby se stal pohádkou..

2. června 2011 v 20:45 | slečna L.
Ano, chci, aby můj život byl pohádkou. Občas si jako v pohádce připadám. Ať už z důvodu, že se děje něco nevysvětlitelného nebo něco tak krásného. Můj život, který už mám naplánovaný - nechce mě při tom (viz. minulý článek), se stane pohádkou. Doufám a věřím. Snad torchu mého přičinění pomůže.

Mám ráda pohádky. Mám ráda příběhy se šťastným koncem. Možná proto, že těch šťastných konců jsem moc nezažila. Nemám ráda konce jako takové a když už, tak ať jsou rychlé a moc nezraní. Jenže pohádkové konce snad ani být nemůžou. Například ve vztahu je buď pohádkové trvání nebo zlý konec. Nemůže být pohádkový konec, proč by se v tom případě dva lidé rozcházeli?

A na závěr jen zveřejňuji odkaz na svou tvorbu: http://indefectibility.blog.cz/1006/o-terezce-a-jejim-putovani-zahradou . Myslím, že i další příběhy, ač nejsou pohádkové, mají určité poučení a dokáží Vás něčím zaujmout.


Příjemné počtení. :)

Takový můj "malý" americký sen

23. května 2011 v 17:08 | slečna L.
Budoucnost je mým oblíbeným tématem. Jsem příšerně nerozhodný člověk, ale když dojde na delší plánování, jsem ve svém živlu. Když se však mám rozhodnout, jakou příchuť zmrzliny chci, většinou mi to trvá skoro půl hodiny!

Nevěra zabíjí

3. května 2011 v 17:43 | slečna L.
..zabíjí vztah. nebo ho alespoň dokáže pořádně pošramotit.

nevěra je jedním z mých největších nepřítelů. nesnáším ji. v právé lásce není nevěry. alespoň pro mě, jakožto Býka, kteří bývají věrní až za hrob, je tohle nemyslitelné. nikdy bych nepodvedla člověka, kterého miluju. raději bych se s ním rozešla a až potom si začala s někým jiným. a ještě bych si to rozmyslela. už jen pomyšlení na nevěru značí to, že nejste ve svém vztahu spokojeni.

uznávám, že alkohol dokáže divy proto dopomůže i k nevěře, ale jak se říká, v opilosti si troufnete na věci, které byste si střízliví nedovolili provést.

a jestli dokážu nevěru odpustit? ano. myslím, že bych J. dokázala odpustit. rozhodně polibek. jestli sex, to už je těžší volba. jde taky o to, jak potom klape vztah a zda to dotyčný/á neudělá znovu.

a na závěr něco torchu vtipnějšího:
"Vzít si manžela gynekologa je velké riziko. Najdete-li ho doma se svlečenou ženou, nevíte, je-li to nevěra nebo melouch"

Česká krev

28. dubna 2011 v 20:11 | slečna L.
Česká krev zaplavuje pomalu ale jistě celý náš stát. Prolívání "pomyslné" krve našich občanů začíná být znatelné. Nesmyslné dohady naší vlády, jejich nicnedělání a neskutečně vysoké výplaty neenchávají chladného snad jediného Čecha. Obrat v lepší na obzoru rozhodně vidět není. Místo, abychom se své malé zemičky vážili, zvelebovali si jí a hýčkali, zástupci našeho státu snad chtějí náš stát srovnat se zemí. Spousta lidí bez práce, bez peněz, s minimální podporou na úřadě práce, spousta bezdomovců. Nedokonalé školství, nedokonalé zdravotnictví, nízké důchody.

Na jednu stranu si vážím života v České republice, protože vím, že by mohlo být i hůř. Ale s našimi možnostmi, které jsme třeba využívali za 1. republiky, bychom mohli být něčím lepším, mohli bychom světu ukázat, že nejsme tak malí. Zatím ale ukazujeme jen nestablní vládu, která se není schopna na ničem dohodnout, korupcí prohnilé úřady a prezidenta, který krade propisky (nebo nekrade. bůhví jak to bylo. média vše překroutí).

Už teď vím, že bych nerada v Čechách zůstala. Naši mi sice říkají "Všude chleba o dvou kůrkách!", ale alespoň chci zkusit život, který se mi zdá lepší. Uvidíme. Jestli je takhle prohnilý celý svět a nejen Česká republika, tak to pro mě bude hořké zklamání.

Nic

19. dubna 2011 v 16:21 | slečna L.
Když se řekne nic, představím si prázdnou hlavu, prázdný mozek. Všechny přihrádky, které zde máte, jsou pootevřené a prázdné. Nikde ani smítko. Jenže taková hlava ani neexistuje, vždy v ní máte alespoň drobeček nějaké vědomosti. Vždy Vám v ní poletují tisíce nezachytitelných motýlků, kteří na křídlech nesou myšlenky, vzpomínky či informace.

Představím si také odpověď: "Nic." na mnoho otázek. "Zlobíš se?", "Co je Ti?", ... Většinou se za nic skrývá to "něco" a když se za ním opravdu nic neskrývá, stejně Vám to málokdo uvěří. Odpověď "nic" používáme velmi často, když nevíme co říct nebo to říci prostě nechceme.

Nic je pro mě také vzduchoprázdno. Ať už reálné nebo duševní. Meziprostor, ve kterém se zaseknete a nemůžete z něj ani dolů, ani nahoru.

My lidé z ničeho dokážeme utvořit něco. Už jen svou přítomností, svými slovy, činy. V našem světě nic neexistuje. Alespoň pro mě ne. Vždy je to něco, co neumím, nechci nebo se bojím pojmenovat. Tak využiji toho kouzelného slovíčka "nic".

Bude z toho láska jak trám nebo mi zbydou jen oči pro pláč?

30. března 2011 v 18:53 | slečna L.
Od listopadu roku 2009 jsem si oblíbila internetové seznamování. Tedy spíš internetová náhodná setkání. Facebook sice nemám až zas tak ráda, ale jedno plus pro mě má a to dost veliké. Narazila jsem zde na svého současného příjmení a po pár dnech psaní přes ICQ a FB jsem vyrazila asi na své 150. rande naslepo.
 
 

Reklama