Červen 2011

Vzhůru ke hvězdám..

16. června 2011 v 20:33 | slečna L. |  TÉMA TÝDNE
"Uvědomit si prostor!
Nadbytek všeho, že nikde není hranic,
Vynořit se a být z oblohy, ze slunce, měsíce, letících mračen,
být jedno s nimi."


Vesmír mě vždy fascinoval. Ač vlastním dost kreativní mysl, těžko si právě vesmír představuji. Nikde nekončíčí. Nedokážu pochopit, že něco nemá svůj konec. Vše ho má. Život, cesta, televizní pořad. Jenže jak by vypadal konec vesmíru. A co by bylo za koncem? Není přeci konec a nic. Nic je pro mě stejně tak špatně představitelné jako konec či "nekonec" vesmíru.

Drobky bábovky v kávě, mravenčci pod mou teniskou, smítko prachu ve vzduchu.
Tak nějak si při pomyšlení na vemsír a jeho velikost připadám. Jenom miniaturní článeček, který vlastně ani není potřeba. Jsme jím všichni, ale přesto se snažíme dosáhnout až ke hvězdám. I já stoupám na na špičky, které propínám a natahuji konečky prstů. Jsem ambiciózní článeček, který se chce stát tím nepostradatelným pro víc než jen své okolí. Snad, možná, někdy..

Dva loky a hned jsme v jiné době. Nebo spíše v jiné dimenzi?

10. června 2011 v 10:06 | slečna L. |  TÉMA TÝDNE
"Jen poď holka. Poď ke mně, jenom zažeň žízeň. Tady máš ten kouzelnej lék. Lék na všechno. Umí i vrátit čas."

Tak nějak to mohlo být. Pár loků a chudák holka leží na přístrojích, se selhanýma ledvinama, otravou krve a totálním vypnutím organismu, v komatu v nemocnici. Jenom chtěla vrátit čas. Kvůli jedné hádce s kamarádem. Kdoví, jestli to byl kamarád. Teď by čas vrátila mnohem radši a rozhodně nevěřila tomu pitomečkovi v tyrkysové mikině s čepicí nasazenou do čela. Vždycky naletí. Vždycky. Jen nečekala, že to bud takové. Horší.

Proč vracela čas, proč pila ten podivně chutnající nápoj?

Uvědomme si, zda nám vrácení času pomůže. Zda neuděláme přinejmenším stejnou nebo větší chybu znovu? Zda není to pravé ořechové zahrávat si s osudem. Věřím v předurčení, v to, že vše co se stalo, se stát mělo. A že všechno zlé je pro něco dobré. Ne, stroj času bych nechtěla. Po mnoha zkušenostech..

* článek čerpá ze zkušeností nejen mých, ale každopádně je podložen na opravdové událost*

Shrnuto do pár vět..

7. června 2011 v 20:17 | slečna L. |  LABYRINT SRDCE A MOZKU



  • Takové to zvláštní předprázdninové rozpoložení plné očekávání. Očekávání a těšení se na ty nejkrásnější prázdniny. Mají takové být. Hlavně s mým milovaným.
  • Dotahování známek nejhůře na dvojky - ano, jsem šíleně perfekcionistické a ambiciózní dítě. Zatím se mi daří, tak mi držte pěsti, ať se ještě nezhorším.
  • Předprázdninové, ale skoro prázdninové válení se u přehrady, užívání si slunečních paprsků, které prostupují mojí kůží a stěžování si na příliš velké teplo (v zimě, si zase budu stěžovat na velkou zimu).

Kluk nebo holka, no není to snad jedno?!(JÁ JAKO OSOBA OPAČNÉHO POHLAVÍ)

6. června 2011 v 17:39 | slečna L. |  TÉMA TÝDNE
Snažím se brát lidi bez rozlišování pohlaví. Ať je to kluk nebo holka, musí mi být hlavně sympatický/á. Myslím, že lidé by se neměli škatulkovat podle vzhledu, takže ani podle pohlaví či homo/heterosexuality. Nechovám jakýkoliv odpor k homosexuálům nebo bisexuálům (ti by tedy byli na delší povídání, myslím, že každý má radši jedno pohlaví, alespoň trošičku).

Jako malá jsem se bála gayů i lesbiček. Nyní mám kamaráda gaye a je to ten nejlepší přítel na světě! První zdání klame. Díky bohu už to vím.

Jestli bych chtěla být mužem? Znáte ty dívčí rozhovory typu:"Kluci to mají tááák jednoduché." Argumenty typu: žádná menstruace, žádné panenství, žádný porod.. Všechno to jsou jen fyzické otázky. Myslím, že ta psychická stránka na pohlaví vůbec nezáleží. Kluk se může rozplakat u Titanicu a holka je drsňačka, co se nikdy nesesype. Chtěla bych být mužem alespoň na jeden den a zkusit si vše, co je s tím spojeno (hlavně čůrání ve stoje a erekci!).

Vždycky jsem ale měla ráda sama sebe a vážila si toho, že jsem holka. Navlékala jsem se do sukýnek, malovala si pusu máminou růžovou rtěnkou a nosila její podpatky. Házela vlasy a hrála si na modelku.. Jako kluk bych asi musela být drsňákem a zapadnout do party, chodit hrát odpoledne fotbal nebo pařit nejnovější hry. To by pro mě nebylo.

Nechte svůj život, aby se stal pohádkou..

2. června 2011 v 20:45 | slečna L. |  TÉMA TÝDNE
Ano, chci, aby můj život byl pohádkou. Občas si jako v pohádce připadám. Ať už z důvodu, že se děje něco nevysvětlitelného nebo něco tak krásného. Můj život, který už mám naplánovaný - nechce mě při tom (viz. minulý článek), se stane pohádkou. Doufám a věřím. Snad torchu mého přičinění pomůže.

Mám ráda pohádky. Mám ráda příběhy se šťastným koncem. Možná proto, že těch šťastných konců jsem moc nezažila. Nemám ráda konce jako takové a když už, tak ať jsou rychlé a moc nezraní. Jenže pohádkové konce snad ani být nemůžou. Například ve vztahu je buď pohádkové trvání nebo zlý konec. Nemůže být pohádkový konec, proč by se v tom případě dva lidé rozcházeli?

A na závěr jen zveřejňuji odkaz na svou tvorbu: http://indefectibility.blog.cz/1006/o-terezce-a-jejim-putovani-zahradou . Myslím, že i další příběhy, ač nejsou pohádkové, mají určité poučení a dokáží Vás něčím zaujmout.


Příjemné počtení. :)