Utěšující rozhovory

31. ledna 2009 v 19:56 | °°PeRfEcT!oN°° |  VYTRŽENO ZE SEŠITU
Utěšující rozhovory
Sedím v čekárně jedné psychologické poradny.Nejsem tu proto, aby mi pomohla nějaká paní.Tihle lidé mi stejně doposud nepomohli.Jdu jim říct, že už je nepotřebuji.Že už jsem v pořádku.Zkrátka se s nimi jdu rozloučit.Je tady ale moc lidí, takže budu čekat dlouho.Přemýšlím, kolikrát už jsem v takovýhle poradnách seděla.

Na začátku mého života bylo všechno skoro jako v pohádce.Ale v normálním životě to tak nebývá.Bohužel.Jenže jako malá jsme si myslela, že to opravdu tak bude.S rodiči jsme bydleli na kraji města ve čtvrti činžovních domů se zahradami.Měli jsme dva psy, vlastně ani nevím, kde nakonec skončili.Sice jsem neměla prarodiče, ale rodiče mi vymýšleli bohatý program, takže jsem se nikdy nenudila.Chtěla jsem sourozence, ale jak jsem se později dozvěděla, maminka nemohla otěhotnět.
Ta pohádka našeho spokojeného života skončila.Pamatuji si naprosto přesně kdy.Bylo to 7. listopadu před třemi lety.To mi bylo jedenáct.Tohle datum mě poznamenalo na celý život.Vlastně i mou maminkou, ale ta to nezvládla a vytvořila mi další nezapomenutelné datum.S mámou jsme o tom vůbec nemluvily.Pamatuji se, že tatínek odjel na služební cestu.Vrátit se měl během odpoledne, tak jsem byla celá natěšená.Jenže odpoledne uteklo jako voda a táta nikde.Máma byla také neklidná, ale nedala na sobě skoro nic znát.Táta byl ale přeci dochvilný?!Pořád jsme pokukovaly po hodinách.Kolem osmé mě máma poslala spát, ale stejně jsem nemohla usnout.Najendou zazvonil telefon.
Vyletěla jsem z pokoje celá nadšená, že se táta ozval.Jenže moje radost skončila, jen co jsem spatřila maminku.Smutně zírala do zdi.Po chvíli upustila sluchátko a sesunula se na zem.Začala plakat.Muselo se stát něco strašného!,,Maminko, mami!"byla jako omráčená.,,Maminečko, co se stalo?Mami?", musela jsem zvýšit hlas.,,Holčičko moje.."konečně odpověděla, pořád se ale zajíkala.,,Tatínek se nevrátí!"Konečně to dořekla, ale já si v tu chvíli přála, aby to nidky nevyslovila.,,Ne,to není pravda!"Nevěřila jsem jí.,,Proč mi lžeš?"Sesunula jsem se vedle ní na zem a začala plakat.Nebyla jsem sice dospělá, ale tohle pochopí i malé dítě.
Takhle jsme tam seděly až do rána a máma se konečně zvedla, beze slova připravila snídani, zvedla mě, uložila do postele a sama si šla sednout do tátova křesla a jen zírala do zdi.Usnula jsem a kolem druhé odpoledne jsem našla mámu sesunutou v křesle.Takhle to šlo den ode dne, vůbec jsme spolu nemluvily.Pořád zvonil telefon, asi volala Shanon-moje nejlepší kamarádka.Ani jedna z nás ale neměla sílu k němu dojít.
Až později jsem si uvědomila, že to neustálé mlčení bylo to nejhorší.Po týdnu jsem začala chodit do školy, Shanon se se mnou nebavila, bůhví co si myslela.Ale já jsem se s ní stejně nechtěla bavit.Nenosila jsem úkoly, s omluvenkami se máma také nezabývala.Uklízely jsme a občas vypraly.Takhle to šlo asi rok.
Jednou jsem přišla ze školy domů a chtěla jsem si jít do koupelny umýt ruce.Koupelna byla zamčená.,,Mami?"Po roce jsem na ní promluvila.,,Maminko, kde jsi?"Asi jsem dost křičela, protože přišla sousedka a ptala se, co se děje.Když jsem jí vše řekla, vzala mě k sobě do bytu.Mezitím co mi nandala jídlo, na které jsem neměla chuť, její manžel šel k nám do bytu.Snažil se dostat do koupelny, nakonec prý musel vysadit dveře.
Pak se vše událo dost rychle.Přijela policie a další auta.V jednom z nich byla i sociální pracovnice.Vzala si mě s sebou a jely jsme rovnou do dětského domova.Všichni se na mě divně koukali.Nevěděla jsem, co se děje, ale nic odbrého to rozhodně nebylo.Pak jsem šla k další pracovnici, která si mě posadila na klín.,,Maminka spí!"Nechápala jsem.,,Proč spí?Proč jste jí uspali?",,Navždycky usnula, nemohla už tady být.."
To bylo to další datum.Zase 7. listopadu, jen o rok později.Zase rána do srdce.Bylo to snad ještě děsivější.Teď už jsem neměla nikoho.Shanon se se mnou nebavila a neměla jsem žádné příbuzné.
Hned druhý den jsem musela jít do školy.Zdálo se mi, že vidím maminku a tatínka, jak jdou šťastně po ulici.Utíkala jsem za nimi, ale oni zašli do nějakého podniku a tam jsem za nimi nemohla.Volala jsem na ně, ale kolemjdoucí si šuškali a ťukali si na čelo.Nakonec jsem si za rodiče vymyslela náhradu- imaginární náhradu.Zkrátka jsem si představovala, že jsou se mnou.Když jsem šla do školy, když jsme byla v domově.Kamarády jsem tam stejně neměla, spíš jsem je odradila.Měla jsem pokoj sama, takže "rodiče" byli pořád se mnou.Po několika dnech mi to vlezlo do hlavy úplně, povídala jsem si s nimi, smála jsem se s nimi a přišlo mi, že jsem zase šťastná.
Pamatuji si, jak jsem jednou přišla na záchod a Shanon se svými novými kamarádkami na mě křičely:,,Nazdar blázne, kde máš rodiče?Copak nechápeš, že jsou mrtví, mrtví, mrtví,...!"Pomalu se mi ztrácely před očima a já upadla.
Pak jsem se probrala až v nemocnici.Doufala jsem, že někdo příjde na návštěvu, třeba rodiče nebo paní knihovnice. V knihovně jsem teď trávila spoustu času, všechny přestávky.Párkrát jsme si i povídaly.
Najednou někdo zaťukla.,,Zase nějaká otravná sestra s teploměrem nebo léky", pomyslela jsem si.,,Můžu dál?", někdo strčil hlavu do dvěří.Někdo, koho jsem dobře znala, ne nějaká otravná sestra, ale paní knihovnice!,,Jasně že můžete, ba ne, vy přímo musíte!"Byla jsem plná nadšení, že někdo přišel,Sedla si vedlě mě na postel, vzala mě za ruku a mě zahrnulo obrovské štěstí.Od smrti tatínka tohle nikdo neudělal.,,Já vím, že to máš těžkéTohle zažívala moje vnučka, ale protože měla mě, tak neskončila v dětském domově."To jsem nevěděla a dost mě to zarazilo...
Po odchodu z nemocnice jsem se zlepšila v učení a našla si novou kamarádku Jenny, vnučku paní knihovnice.Svět se mi náhle rozzářil barvami a snad jsem se nadobro smířila s tím, že nemám rodiče.
...tak tu sedím v čekárně, opět otvírám tajemnou truhlu své fantazie a říkám si, že všechno řídil osud a mělo se to stát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ježibaba | E-mail | Web | 31. ledna 2009 v 20:54 | Reagovat

dobře napsané, ale smutné.....

2 ježibaba | E-mail | Web | 31. ledna 2009 v 20:54 | Reagovat

...ale to bývá nejlepší:)

3 °°PeRfEcT!oN°° | Web | 31. ledna 2009 v 21:00 | Reagovat

Ano..mám ráda smutné příběhy..jiné sna dani neumím napsat..xD

4 ježibaba | E-mail | Web | 31. ledna 2009 v 21:02 | Reagovat

nový design? hezký, ale já jsem stálá osoba...

5 °°PeRfEcT!oN°° | Web | 31. ledna 2009 v 21:06 | Reagovat

Noo..nový,tamten byl děsnej,ale etě asi napíšu článek zítra a tam to napíšu "oficiálně"..xD..ae sou s ním problémy..*hajzl*..xD

6 Hypotéka | Web | 22. května 2012 v 11:27 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama